Proč jsem se nazývala básníkem,
proč jsem si myslela, že umím slova spřádat jako klubko nití?
Dál musím ve světě velikém
hledati smysl svého žití.
Musím se oprostit od bahna půdy,
od strachu, násilí bázně a zášti,
v životě pavučin proplétat údy
ať v duši teplo je, mrzne až praští.
Pak okem víly pavoučnice
poznat a probádat, vyzkoušet více.
Kapička rosy snad oko mé zalije,
avšak já prohlédnu že svět p řec milý je.
Možná, že ta kapka zbystří můj zrak
a já pak pozvolna uvidím jak,
jak život kroutí se, moudrost mne naplní,
já poznám co je lék na lidské trápení.
A snad až prohlédnu v životě velikém
pak teprv budu smět zváti se básníkem.