Vítr mi čechrá vlasy po ránu
jak azurové vlny Jadranu.
Obraz se vryje do paměti
racek když k přídi lodi letí.
Loď kymácí se v přístavišti,
já nemám v mysli chvíle příští.
Paprsek slunce v kůži vpálí
tu chvíli, kdy jsme jen tak stály
na čarokrásném pobřeží
a čas, ten v nás teď neběží.
Proč jsem se nazývala básníkem,
proč jsem si myslela, že umím slova spřádat jako klubko nití?
Dál musím ve světě velikém
hledati smysl svého žití.
Musím se oprostit od bahna půdy,
od strachu, násilí bázně a zášti,
v životě pavučin proplétat údy
ať v duši teplo je, mrzne až praští.
Pak okem víly pavoučnice
poznat a probádat, vyzkoušet více.
Kapička rosy snad oko mé zalije,
avšak já prohlédnu že svět p řec milý je.
Možná, že ta kapka zbystří můj zrak
a já pak pozvolna uvidím jak,
jak život kroutí se, moudrost mne naplní,
já poznám co je lék na lidské trápení.
A snad až prohlédnu v životě velikém
pak teprv budu smět zváti se básníkem.
Po přechodu malé děcko
teď je z něho placka
po přechodu malé děcko šlo
nedošlo
Matka se svou dcerou
samoobsluhou se derou
jejich tváře jasný svit
hledají co nakoupit
bezradně se líně plazí
hadí ocas bez hlavy
přeseknut byl písní kosy
vede život bezhlavý
na kopci v domě
potkal jsem dcerku
chtěla tam po mě
lízat prdelku
krátká to chvilka
jal jsem se činu
mladá prdelka
radostí zhynu
měl jsem přítele
šukali jsme si prdele
přítele jsem měl
umřel
letěli jsme oblohou
bez rukou a bez nohou
křídla vzrostla z planých zad
nespadneme snad
na zadku jsem celý den
obtěžován opruzem
dítě stálo u silnice
bezpečnosti nedbalo
koukli jsme se tam po chvilce
už tam nebylo
opilý sám v šeru
na ulici seru
výkaly své hustě
na vozovku peru
noční oblohou sám jsem šel
do hospody dojít chtěl
noční ptáci křik a řev
ucítili ve mě krev
než jsem chytil další nádech
hrabali se drápy v zádech
nahý lezu do vany
se svými třemi pannami
vzápětí lezu ven z vany
a panny už nejsou pannami
až rozum z toho stál
co dělo se tam opodál
mraků zástup vítr hnal
hrůzný strach se lidu jal
propukla panika
propuklo peklo
lidskou rasu
již navždy smetlo.
neumím vyjádřit své city z očí do očí
a když se odhodlám k tomu
- není už komu
jednou podíval se z rána
podíval se oknem ven
viděl tam jak jeho máma
leží klidně pod stolem
vyběh´ na dvůr chudák brečí
vědět chtěl co stalo se
matka na zemi jen leží
odpočívá zdálo se
klekne k ní na ruku sáhne
matka jeho mrtvá je
pouto k matce smrt ho táhne
půjde s ní až do ráje
rozhodnul se teď to stvrdí
slzy štěstí na očích
nůž si vrazí do hrudi
navždy spolu v náruči
Pohřeb
zdi objaly mé tělo
a již nikdy víckrát jsem neviděl
východ Slunce
i světlo stalo se pro mne jen vzpomínkou
necítím se jako dřív
snad chybí mi tu lidský hlas
PRVNÍ
vešel jsem do světnice a zašeptal Ámen
dal krmení pro opice
a na krk si uvázal kámen
Já nechci žít
chci skočit pod vodu
já tam chci hnít
a užívat vodu bez sodu
v noci zase na chodník
kapky padají
lidi co jsou opilí
s nima taky padají
sedí sám v koutě
cigáro v ruce
kouká se divně
sedí tak tiše
Nahý si ležím v posteli
však náhle mne někdo zastřelí
otvírám oči co to je?
vrah v pistoli měl slepé náboje
chtěl mne snad zabít či vyděsit mne chtěl
po tom už nepátrám
však možná bych měl
teď už jen pochybný, prázdný život vedu
už jenom čekám kdo pošle mne k ledu
Návštěva
přišla ke mně návštěva
´však než do dveří stačil jsem strčit klíč
byla pryč.
Realita
levný je život přeludů
každý svůj může mít
´však opravdovou odvahou
je v realitě žít
Já pokoušel jsem se o to
a chtěl jsem věřit tomu
že když člověk DOOPRAVDY CHCE
DAŘÍ SE MU
Netvalo dlouho
a já ke svým snům vrátil se zpět
chci žít tu sám
a vlastní vytvořit si svět
Tam, v té chajdě za jezerem
tam je moje místo
tam mohu přemýšlet celý den
sám, nikým nerušen.
A proč taky hnát se do davu
vždyť člověk už není tím co byl
raději postavím vodu na kávu
než abych jako oni žil.
Ti, kdo celý den jak naprogramovaní
pracují jen a žijí z daní
Ti, kdo v sobě potlačují i ty zbytky citů
které v nich zůstaly
Ti, kdo opovrhují sami sebou
ale nedokáží si to přiznat
VŠEM BYTOSTEM ŘÍKAJÍCÍM SI "člověk" svůj odpor chtěl bych vyznat
Jak ale mohu vejít do jejich života
když mají všechno podle plánu
no co, půjdu spát
třebe mi líp bude k ránu.
NEEXISTUJU
dávám svou hlavu pod polštář
moje mysl
je kalná jak potok
někde v horách
mám na výběr?
zase mám pocit svý neexistence
dlouhá noc v pokoji
kde nesvítí ani Slunce
má mysl je tmavá
a v rohu vidím díru do pekel
já běžím za tvou krásou
abych nebyl sám
zase mám pocit svý neexistence
umíráš tam v nebesách
já tam příjdu za tebou
to se neboj
čekám na tu chvíli
kdy ulehnu do rakve
a budu šťastný
a už to nebude jen pocit
ZLÝ
Hodina nastala
A klečím na zemi
Už pro mě kráčí smrtka
Nebo zdá se mi
Jak bolest přetéká
Plní se žalu řeka
Jak radost ubývá
Stávám se zlým-tak už to bývá
Mnich
ze tmy se vynořil mnich skrytý v kápi
a pomalým krokem se ke mně blížil
svou hlavu měl sklopenou k zemi
jako by bál se, jako by prosil o milost
zastavil a podíval se mi do očí
snad hledal tam odpuštění
`však jak jsem mu měl odpustit
když nevěděl jsem co udělal
klesl na kolena a zdvihl své ruce
z kterých proudem stékala krev
on zabil
zabil Boha ve své mysli
a teď zabít chce i sebe
celý život jemu obětoval
jak by mohl žít bez něho?
Bože odpusť ubohému mnichovi
který ztratil víru v tebe
v tvou existenci
a přijmi ho k sobě
vždyť jeho život byl tvůj
Proto tě žádám
aby si mu dal svobodu
I když bude mrtev
někde najde své místo
a tam bude žít .
řeka teče
a voda se valí
někdo je v práci
někdo ještě kalí
co
se stalo?
tu noc kdy smrt byla tak blízko.
kdo
tam byl?
tu noc kdy světlo propadlo se v tmu.
koupil jsem si chleba
řek jsem si že bude třeba
udělám si pomazánku rybí
s cibulí bude bez chyby
v pokoji sám si povídám
na tvoje tělo vzpomínám
byli jsme spolu jen pár chvil
dokuď jsem v hospodě tě nepropil
Náhlá touha smutku
Která objímá
Všechny který chtěj se milovat
A tím také mě
Čímž stávám se objetí
Svých vlastních citů
Co je?
Co se na mě koukáš jako bych byl
vrah, otec od rodiny či prostitutka?
Se Štěpánem viděli jsme nahou ženu na oři
Jsme dva topoři
Pozoruji svoji hlavu
Tu kterou mám na krku
Vidim se jak v dešti plavu
Žáby skáčou na ruku
Nad svým stínem hledím zase
Bůhvíkam a do nikam
Skrze oko cítím saze
Velká bolest proniká
Naším světem bloudí tváře
Bloudí věčným prostorem
Tělo mé je nad oltářem
Krutý řád byl nastolen
Co je to štěstí
Jen pouhý klam
Já se tu dusím
Zanikám
Co je to štěstí
Nevím já sám
Co zkusit musím
Nepřiznám
Co je to krása
To ale vím
Já říci vám to
Neumím
Co je to láska
Ten pocit znám
Já vzdát se Tebe
Nehodlám
Když není láska
Je tu jen žal
Ten,který smutkem ubodal
Náhlý smutek
Mě má v zubech
Špatně típlý cigáro na dně popelníku
Na ulici fáro a v něm sedí Ďábel
Nemám to prokletý právo
Udělat sebe šťastným
Slunce už potichu zhasíná
Duše čelí zmatku
Kůže stárne a usychá
Z okna vidim svoji tvář
Nemám to prokletý právo
Udělat tebe šťastnou
Betonová zeď a postavená pyramida
Prozkoumaný touhy a nebe v kalhotách
Nepříjemný dotek propasti světa
Nemám to prokletý právo
Udělat nový život
Stín na zdi se mihl
A prchl
Za propastí tmy
Se skrývá i můj
Ach
Kde to jsme
A co tu děláme?
Máme se schválně promítat do minulosti
NE.
V temnotě myšlení
Kde ani myš není
Sedíš a pospáváš
Nevíš kam chceš jít
V prachu a čistotě
Motýli najdou tě
Jak sedíš na zemi
Nevíš kam chceš jít
V moci svých příznaků
Na květech bodláků
Sedíš a prohráváš
Nevíš kam chceš jít
V popelu plamene
V náruči kamenné
Sedíš a poznáváš
Nevíš kam chceš jít
Místa všech přání který se nesplní
Nemá ´ni zdání jak blízko sou od ní
Jednou se poznají
V pokoji blázince
V prostorách márnice
Sedíš a pospáváš
Nevíš kam chceš jít
V papíru sbalená
Chybí tu ozvěna
Ležíš a umíráš
Nevíš proč máš žít
Líčím se bahnem
a tváře si načervením
slastně lepkavou marmeládou
Červenám se k popukání
a jako květ se ti k polibku našpulím
a make-up z mých rtů
stéká ti po tváři
jako mořské slzy...
Ještě načechrat sukénku
a zkontrolovat nezbedné hyperaktivní nožky
aby se na ně zachvíli
nebály přijít podívat
hedvábně šlehačkové ponožky
Černá spálená slza
maluje ornamenty na mé tváři
a já za oponou marně čekám
až mě sláva nehybných čekajících těl
zase zmaří
a v tom dusnu
navíc všude kolem
sužují umírající prostor
zpívající nebeští komáři...
A za malou chvíli
moje dlaně zasáhnou
barevné kužely ostrých blesků
z roztrženého divadelního nebe
a já cítím kostku ledu plovoucí v duši
jak mě v přisprostlém tichu
koktající, s šepotem
palec u nohy tiše zebe
a já pomalu vytahuju
toho falešně původního člověka
ze sebe
a z dosud nedutajícího publika
se začně ozývat skřek neznámé ženy s miminkem za krkem
a posléze se k tomuto děvčeti
přidružují i jiní předávkovaní atleti
a sloním dusotem
začínají sprintovat
po celém tomto sedátkovém pralese
A opona pouze
dojetím krvácí
vlnivě se tu potácí
na hranici v sametově červené touze
ve všelidské náruči přetékající
avšak oni se raději utopí
ve své vlastní mlze
...a usnou u stánku s magazíny
v té nejfrenkventovanější poloze...
A já stojím uprostřed toho zmatku
a na hrudi
dvířka dokořán otevřená
mám touhu uspat i svou nevlastní matku
a na nohou
mě do místního požáru
ctí svou čistou vlhkostí
tráva pokosená
a nakonec má ramena znavená
pod tíhou svých kostí
magnetizují s pódiem
jako zahradníkova růže poraněná...
I v hučící řece krůpěje jsou ticha
Vzdálený úsměv duši pohladí
Ale ta chvíle prchavý mžik jen dýchá
Nakonec proud zas všechno odplaví
A za řekou se růže červená
Polibek
Tu chvíli mlčení bych do dna vypít chtěl
Pak rtů pohár sametový na polštář položit
A až na rubínech by se vánek rozechvěl
Tak znovu až po okraj ten pohár naplnit
Jirko, zajdi si k lékaři, na depresi jsou dnes už výborné léky .. třeba Neurol. Skákat z okna je blbost, skoč si pro pivo a přečti si nějakou knížku -:)
Procházíš tichounce po vráskách spánku.
Tichá samota se obléká do tvých nateklých víček.
Utíkáš po jedné noze,
utíkáš někdy i bosý a schází ti obutí lidé.
Lídé si zapomněli boty!
Ti rozvážní občané ztratili svá závaží a sedí si na meteoru
Mají rádi neznámé věci
nekoneční vědci!
Oči tu bloudí, ničíce sázku,
hledají souznění, neznají masku.
Hřeší si v ráji,
anděl si zpívá.
Iluze odpluly,
daly jim křídla.
Vášeň je spojila,
zbarvila doruda,
armáda očí mocná se zjevila.
Polibek pohladil, laskaje vlasy.
Svátečně naladil ukryté krásy.
Rtíky se pohnuly, hledaly slova,
oči je zajmuly, mluvily znova...
Zdravim vsechny.
Chtela bych Vas pozadat o informace. Jestli nekdo vite neco blizsiho o Jaromiru Typltovi, tak mi to poslete na meila. Byla bych velice vdecna.
Dekuji
Klečela tam ruce v hlíně,
hrob milému kopala.
Velké slzy měla v klíně,
do srdce se bodala.
Krví země zbarvená
Do nachově červené.
Co to všechno znamená,
U té rakve dřevěné.
Toť velká láska zhynula
A se zemí splynula.
Už nevzpomene nikdo jich,
Ani hlásku nevydá.
Snad jen starý slepý mnich
U hrobu si povídá.
V křeči teď svíjí se dvě těla,
Dvě těla co mermomocí chtěla.
Chtěla lásku sobě dáti
A přitom se stále smáti,
Smáti se a obcovat,
Co mohlo by se stát.
Obcovala tedy těla,
Těla jenž neustále chtěla.
Bez přestání, v jednom kuse,
Válela se těla v hnuse.
Sex byl jejich potravou,
Orgasmus zas otravou.
Slastná byla jejich láska
Slastná jako rudá páska
Jako páska z pápěří
Nikdo ať mi nevěří.
Věřte čemu chcete
Na tom divným světě.
Bílá labuť v kaluži krve.
Studený vítr do tváře bije
a slunce v dáli nad letištní plochou.
Impresionistický to obraz chvíle,
obraz v malířově velkém díle.
A na poli kombajn žito sklízí.
Meluzína mezi stromy zpívá,
muž do dáli upřeně se dívá
a kolem auto zase projelo.
Romantický mžik dnešních dnů.
Mžik jenž nepřišel z mých snů.
Rozhodčího píšťalka z hřiště zní.
A tak tam ten muž dneska sní,
v uspěchaném a zmateném světě
Je smutná a krásná Tvá báseň
tolik zklamání, to není jen sen
je to k zbláznění existovat zrána
samotná jak židle od piána
a nemít s kým říci si... jdem
ale na světě nejsi sama!
ON příjde, věř v něj.
Děkuji za tvá povzbudivá slova!
Já věřím a doufat budu znova,
však prázdně běží mladá léta.
Těžko budu poznávat krásy toho světa,
když není tu ta pevná opora,
ochránce můj- přes cestu strmou závora.
Těch, kdo nabízí mi svoje křídla,
jsou desítky snad,
však každý chce pít jen z mého vřídla,
a pak snad zmizet by chtěl rád.
Bojím se otevřít do srdce jim bránu,
mám strach narazit na falešnou vránu...
Zklamání mnoho doposud bylo,
duši mou snad navždy poranilo,
se strachem večer odcházím já spát,
o princi mém nechám si jen zdát,
a ráno ze strachem vstávám znova,
připadám si jak stará vdova.
Poraď mi, kde útěchu hledat mám?!
Otevřít srdce neznámému zatím nehodlám,
je velkou chybou stále se jen bát?
Poraď! Tys také byls a možná jsi teď mlád!
Poradˇ, co vrátí barvu mým touhy plným rtům,
jak nevydat své tělo jenom dravým psům?
Jsi krásná žena a nabídek máš dost.
Proč zmizet by chtěl každý rád?
Neotvíráš srdce své! On cítí se jak host.
Ty neprodáváš svoje tělo, čeho se pak bát?
Zkus sama sobě být oporou
přes života cestu ještě mladou svou.
Nehledej jen ochránce, pak najdeš ho
a bude milovat moc i duši krásnou tvou.
Cítím se teď tak bez života,
jako velká deštivá slota.
Už kapek na mě tolik prší,
že necítím já jejich chlad.
Necítím jak život ve mně srší,
Proč nemám po životě hlad.
Proč cítím se jak pes spráskaný,
když radostí bych tančit měl.
Proč život není ku mě laskavý,
Proč smutnou píseň on mi pěl.
Snad pocit je to jenom v duši,
pocit co tu zítra nebude.
Třeba zmizí, kdo ví, kdo tuší
a mého smutku ubude
Proč tělo mi teď žere,
Proč do krve mou duši týrá.
Proč se mnou se pocit pere,
Proč v zrcadle na mě ráno zírá.
Proč já, proč ne někdo jiný?
Proč? Ptám se Vás lidé.
Na počátku bylo slovo -
pro Všechny a Pro Nikoho,
zdá se mi...
(takových písňotextů mám velmi moc, ale...
chtěl jsem Vám k diskuzi přidat jeden příběh, co vopravdicky stal a je o naději, upraveném poměru vrozeného a získaného kretenismu a jednom zatoulaným psu... Esli teda chcete co vědět, napiště mi, kam ho mám poslat na
napospa@atlas.cz)
Buďte v péči čtyř větrů...
Všem těm dobrý večer přeji,
kdo povídat si se mnou chtějí.
Kdo má trochu času na netopýra
co do monitoru pořád zírá
a místo učení
píše hloupé verše,
což vidíte sami vážení.
JOooo, podívej se, zase se koulí. Koulí se kulatá nepukavá bublina. Tulí se do sebe. Věří jen svým nahým rukám, které se vzájemně objímají a utěšují? Proč ho ten prázdný svět jen zapoměl chápat, proč ho nechtěl pochopit? Proč se do tý zelený planety jeho bublina se slovy nevešla?
Večer, když tma se újímá vlády,
když podzim, hřmí,
teď přichází večer tmavý!
Ty jež jsi mladý,
usedáš na místo starých,
zaujímáš vládu času,
nutkání vlastního hlasu!
Hledáš cestu ven, nebo dovnitř,
to sám nevíš, jen očkem zříš,
možná jí (ho) uvidíš,
potkáš jí (ho) v spleti paůčí sítě netu,
usedne do tvých tmavých očí,
zaplaví srdce cvočí!