sme.sk > blog.sme.sk > dzurjanin.blog.sme.sk > Z histórie Slovenska
FORMÁT ČLÁNKU PRE TLAČ
ODPORUČIŤ E-MAILOM
DISKUSIA K ČLÁNKU
karma článku: nový ; prečítané: 100 x ; hodnotenie čitateľmi: nový
Kollárova predstava „slovanského národa“ (r. 1822)
Slovenský roľník.
Od začiatku dvadsiatych rokoch 19. storočia pričinením Jána Kollára (1793 – 1852) dostávala sa do popredia nášho národnoobrodeneckého myslenia a hnutia slovanská idea opierajúca sa o kollárovskú predstavu „slovanského národa“. Vo svojej kázni „O dobrých vlasnostech slovanského národa“ z roku 1822 Kollár vystúpil ako zástanca vtedy nového jazykovo-etnického chápania pojmu národ a v tomto zmysle predstavoval všetkých Slovanov ako jednotný „slovanský národ“ s osobitými vlastnosťami, ktoré ho predurčujú k veľkému historickému poslaniu. Tu v istom zmysle Kollár nadviazal na Hrdličkovu rozpravu „Slovanský národ“[1], ibaže vlastnosti tohto národa pripísal celému Slovanstvu.
Okrem toho Kollár v tejto kázni vyslovil aj svoj náhľad na problém „malého národa“ akými boli Slováci. Rozviedol v ňom jeden zo svojich hlavných argumentov, ktoré objasňujú, prečo neuznával samobytnosť slovenského národa, ale spájal ho s českým do jednotného „československého kmeňa“ a ten zasa chápal ako jednu zo štyroch častí „slovanského národa“.
Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, který svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčaje spojeni jsou[2]. Tak sa starodávnych časů rozliční bývali národové, jako k. p. (ku příkladu pozn. aut.) národ egyptský, řecký, latinský, židovský, jehož ostatky až posavád rozptýlené žijí. Tak za našich časů rozličné národy na zemi vidíme, jako k. p. národ Němců, Angličanů, Vlachů, Turků...
Mezi všemi ale nynejšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádny jiný přirovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský[3], duší[4] pak tohto národu počítá se pak výše 50 milionů, ku kterým i my jako částka k celkosti přináležíme a jakkoli jeden ode druhého vzdáleni sme, předce jsme všichni bratři a sestry jednoho národu. Tak veliký, tak starožitný, slávny a pamatný národ dozaista zaslouží, aby sme jeho jsme jeho život, povahu a vlastnosti i před trůn náboženstva postavili a spravedlivě ohlédali i co dobrého i co chybného při sobě má, abychom znali, jakovými povinnostmi i my k němu zavázáni jsme. My to tak učiniti chceme, že se dnes jen při prvním zastavíme, druhé jiný příhodní čas sobě uspoříme. I pri onom však, ne na všecky, ale jen na hlavnejší, k našemu cíli přináležející věci pozornost obrátime. Aniž mluviti budeme zvláště o jednom nebo druhém, ale vůbec o všech, ne o částkách, ale o celosti, ne o ratolestech, ale o celém stromu našeho národu[5]. I které že jsou ty pěkné věci a vlastnosti, kterými se slovanský národ mezi všemi jinými vyznačuje, které při něm na vyšším stupni spatřujeme a jako jeho dědičné ozdoby a poklady považovati můžeme? Ony jsou následujícich pět: Nábožnosť, pracovitosť, nevinná veselosť, milování své řeči a snášenlivosti jiným národům[6]...
Nebo veliký národ, jestli řeč svou nemiluje a zanedbává, hřeší proti celému člověčenstvu proto, že jednu novou velikou stranu obrazu a obličeje oponou tmy a neosvícenosti zakrytou drží. Malý národ, který řeč svou nemiloval a nevdelával, snadněji odpouštění nalezne, ano právě proto, že je malý v uměních a známostech daleko kráčeti nemůže, ba ve svém úzkem a těsnem okresu o krátky čas uvadnouti musí.
Malý národ tedy lépe učiní, jestli se k řeči některého většího připojí, nebo jen mezi velkým široko bydlícím národem mohou spisy a knihy, umění a známosti šťastně prokvitati. A nechť by řeč jeho v rozličných krajích jakkoli rozličná byla, předce brat bratovi, sestra sestře snadněji rozumí, nežli některému docela cizému a neznámému člověkovi. Jen mezi velikým národem mohou učení lidé s prospěchem pracovati. Tu dostáva učenost i více potravy i více podnětu. Tu jsou studnice prostředky k vycvičení přístupnější, rozmanitější a lacinější. Tu se může mysl a vtip na svých křídlach vysoko vznesti , z krajiny do krajiny, od hor k horám široko daleko lítati a skrze to všecko stane se i řeč národu bohatší a ohebnejší, i jeho osvícenost a vzdělanost stáva se vzněšenejší, mnohostrannější z čistého člověčenství příbuznější[7]. Národ slovanský tedy ovšem měl a má důležité příčiny, aby on tuto svoji vlastnost i budoucne zachoval, svou líbeznou a výbornou řeč miloval, vzdělával a z ní celé své duchovní poklady vážil.
|