Balkán opět hoří!
Napsal: Milan Smiljanić
V Srbsku se poslední dobou dějí věci. Kosovo se na čas opět poměnilo v bojiště. Světová mainstreamová média o tom s chutí informovala, avšak (samozřejmě) neúplně a pouze z jednoho úhlu. Pojďme se na ně podívat i z toho „druhého“.
Léky pouze pro poslušné
Tzv. kosovský parlament 17. února 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku. Není to poprvé, kosovští Albánci nezávislost vyhlásili již několikrát, tentokrát jí však několik států uznalo. Ke dnešnímu dni je jich necelých třicet. Samozřejmě mezi nimi není Srbsko samotné a to znamená, že se pro něj území Kosova od jeho jiných částí neliší ničím jiným, než že se (v souladu s mezinárodním právem a Rezolucí 1244 Rady bezpečnosti OSN) nachází pod dočasnou správou OSN. Organizace, která má dohlížet na dodržování míru, práva a světového poválečného uspořádání však v Kosovu dělá pravý opak. Její policejní jednotky UNMIK nejen že se nedrží Charty OSN a Rezoluce 1244, díky které byly do jihosrbské provincie vyslány a která by tedy měla stanovovat rámec jejich působení, ale naopak se daly do služby albánských separatistů a pomáhají jím s vytvářením jejich „státu“.
První problém, který se objevil po vyhlášení „nezávilosti“, se týká dodávky léků pro nemocnice, které se nachází v oblastech, kde dodnes žijí Srbové. Jednotky UNMIK na srbsko – kosovské administrativní hranici zastavili několik kamiónů z Bělehradu, které do Kosova vezly léky a zdravotnický materiál, a nechtěly je nechat projet, dokud si neobstarají „schválení Kosovské farmaceutické služby“, která má údajně jako jediná právo podobná schválení vydávat a rozhodovat tak o tom kdo do Kosova medikamenty dovážet může a kdo ne.
Republika Srbsko se náhle ocitla před bizarním problémem. Kdyby podala žádost jakési quasi–instituci kosovského quasi-státu, nepřímo by tak uznala jeho nezávislost. Kdyby to neudělala, byly by v ohrožení životy jejích občanů. Po čtrnácti dnech, kdy zabavené léky čekaly na „hranicích“, nemocnice a zdravotnická zařízení v městech Lipljan, Gušterica, Livadje a Dobrotin, Suvi Do a Letina hlásili akutní nedostatek léčiv. Tímto problémem bylo zasaženo až 9.000 kosovských Srbů.
UNMIK se posléze „smiloval“ a dodávku do Kosova přeci jen pustil. Otázkou zůstává, co se bude dít, až se podobná věc zopakuje, ale správci Kosova již lidskou tvář neukáží. Albánci se již nechali slyšet, že si „suverenitu státu podobným způsobem vícekrát narušit nenechají“. O skutečných záměrech UNMIKu více napovídá výrok tiskového mluvčího UNMIK - celníka Adriatika Staviljeciho: „Léky do Kosova pustit nemůžeme, dokud nebudou mít potřebnou dokumentaci, tj.certifikát Ministerstva zdravotnictví Kosova (v jehož jurisdikci se nachází Kosovská farmaceutické služba - pozn.aut.). Toto ministerstvo musí nejprve zkontrolovat případnou škodlivost léčiv a poté musí vydat schválení pro vpuštění do republiky.“ Jeho slova vyvolal ostré reakce Srbů. Kupříkladu Goran Arsić, jeden z významných představitelů kosovských Srbů, UNMIKu, kromě toho, že jeho představitelé v rozporu s Rezolucí 1244 o Kosovu hovoří jako o jiné republice, vytkl: „Nyní je více než jasné, že definitivní vyhnání Srbů z těchto prostor není záměrem jen kosovsko – albánských institucí, ale i mezinárodního společenství. Bez zdravotnických zařízení a bez práva na léčbu se jistojistě vystěhuje i to málo Srbů co zde, přes všechny těžkosti, zůstalo žít.“
Ach ten 17. březen…
K dalšímu incidentu, který se již bez obětí na životech neobešel, došlo v severní (srbské) části Kosovské Mitrovice. Srbští zaměstnanci tamního soudu, kteří byli přinuceni opustit svou práci v roce 1999, kdy soud přešel pod správu UNMIKu, před budovou soudu několik dní mírně demonstrovali a požadovali návrat na svá pracovní místa. Nic víc, nic míň. Podle dohod, které tehdy s OSN uzavřela jugoslávská vláda, měla tato organizace spravovat soud (tak jako celé Kosovo) pouze dočasně. Zaměstnancům soudu, kteří jsou již téměř deset let na ulici a žijí pouze ze životního minima, se již znelíbilo jak OSN pojímají pojem „dočasně“, ale zejména fakt, že soud formálně připojili „EULEXu“, tedy policejní a soudní misi Evropské Unie, která v Kosovu působí zcela ilegálně (viz zde), kterou Srbové neuznávají a odmítají s ní mít jakýkoliv kontakt.
Po několika dnech se protestující zaměstnanci (z nichž většinu tvořili soudci) přesunuli do vnitřku budovy, kde ve svém „gándíovském“ protestu pokračovali. 17. března, tedy (jistě ne náhodou) k čtyřletému výročí pogromu Srbů z roku 2004 a k měsíčnímu výročí vyhlášení kosovské nezávislosti), v 5:30 ráno příslušníci UNMIK a KFOR zaměstnance soudu napadli. Vtrhli do budovy a 52 protestujících, kteří nepodávali žádný odpor, pozatýkali. Ženy posléze dokonce svázali provazy. Na tento útok ostře reagovalo lokální srbské obyvatelstvo, které z celé severní Mitrovice i okolí k soudu přišlo své neozbrojené spoluobčany bránit. Příslušníkům OSN a NATO se postavili s kameny a tyčemi v rukou. Podařilo se jim osvobodit 21 zajatců.
Střety se brzo přelily do celého města. Kolem sedmé hodiny raní Kosovskou Mitrovici ovládl totální chaos. KFOR na místo poslal několik set příslušníků vyzbrojených všemi prostředky pro boj s demonstranty. Na ulicích se objevily dokonce tanky a na nebi i několik helikoptér. Boje skončili až v pozdních odpoledních hodinách, kdy KFOR a UNMIK své ozbrojence z města stáhly.
Těžký den bohužel neskončil bez újem na zdraví. Nebojša Vukomanović byl odstřelovačem trefen do hlavy a ke dnešnímu dni se nachází se v komatu. Má průstřel lebky, těžce poškozený mozek a lékaři mu šanci na uzdravení dávají mizivou. Ilija Ćuća přišel o oko. Na straně „mezinárodního společenství“ střety bohužel nepřežil voják ukrajinského kontingentu Ihor Kanau. Celkem bylo zraněno 100 Srbů, 45 příslušníků KFOR a 65 UNMIK – policistů. Zadržení soudci byli na intervenci srbského ministra pro záležitosti Kosova Slobodana Samardžiće do večera propuštěni.
Pro zajímavost dodejme, že, kromě Francouzů, „do ohně“ nebyli posláni vojáci a policisté ze zemí, které nesou největší zodpovědnost za prohlášení kosovské nezávislosti, tedy i za násilí, které tento čin vyvolal (a ještě vyvolá), ale téměř výhradně vojáci z Polska, Ukrajiny a Rumunska. K rozepřím a neshodám však došlo i mezi nimi. Vojáci rumunského kontingentu se na násilí podílet nechtěli, uprostřed srážek se otočili a za skandování „Kosovo je Srbsko“ a se zdviženými třemi prsty (srbský symbol) Mitrovici opustili.
Regionální administrátor UNMIKu Gerrard Gallucci (na fotografii), Američan, obvinil KFOR a UNMIK, že jsou za násilnosti vinni oni. Gallucci v dopise, který adresoval Radě bezpečnosti OSN, tvrdí, že nebyl absolutně žádný důvod zasáhnout proti protestujícím zaměstnancům soudu a už vůbec ne udělat to v tak pro Srby citlivý datum, na výročí pogromu z roku 2004. „Špatně naplánovaná akce ‚Návrat pořádku a zákona‘, na severu Kosova způsobila naprostou nepřítomnost pořádku i zákona. Výběr data, čtyřleté výročí poslední epizody masového etnického čištění Srbů a rozhodnutí o zatýkání a transportu soudců do Prištiny, byly jako stvořeny pro zapálení srbského cítění. Kdyby policie jakéhokoliv jiného dne jednoduše požádala Srby, aby budovu soudu opustili, měli bychom možnost vyhnout se ztrátám na lidských životech. Viděli jsme, že se ti lidé zatčení nebránili a budovu opustili bez jakéhokoliv odporu.“
Gallucci v dopise dále zdůrazňuje, že Srbové nikoho neohrožovali, ani Albánce, ani jednotky „mezinárodního společenství“.
„Stali jsme se spolupachateli a to kvůli rozhodnutí hlavního štábu v Prištině, který se rozhodl použít sílu, přestože Srbové neohrožovali ani Albánce, ani nás, ani jednotky KFOR, a striktně se vždy drželi Rezoluce 1244 RB OSN. Naše důvěryhodnost a možnost pokračování naší mise na severu Kosova jsou nyní vážně ohroženy. KFOR ani policie se nemohou využívat k dosažení něčích politických cílů. Použití síly povede jen k dalším násilnostem, které zrychlí rozdělení Kosova, nebo povede k dalším etnickým čistkám. Všechno toto by OSN měla mít na paměti, když bude rozhodovat o dalších věcech, o celnici, soudech, železnici, proudu…UNMIK a OSN musí provést nějaký akt, ve kterém, kvůli všemu, co se v Mitrovici stalo, vyjádří hlubokou lítost a pokání a přiznají své fatální chyby. Do té doby nemá cenu se srbskými předáky vůbec hovořit, již nám zkrátka nevěří. Albáncům se musí jasně dát najevo, že se sever Kosova nachází pod naší kontrolou a že musí zapomenout na jakékoliv násilné pokusy přivést tuto oblast pod kontrolu svou. Hashim Tači již vyhrožuje, prý ´má problém udržet své chlapce z Drenice na uzdě‘. Nemáme právo provádět akce, které uspokojují pouze jednu stranu. Nejen že nemáme morální právo používat sílu, ale, navíc, síla evidentně k ničemu nevede.“
Gallucci po podání této zprávy nazvané „Zpráva po porážce“ podal demisi a odcestoval na dovolenou. OSN však jeho demisi nepřijala. Svým „raportem“ si však Gallucci znepřátelil obrovskou spoustu lidí z velení UNMIKu. Po jeho návratu z dovolené demisi, pro změnu, na protest proti Gallucciho návratu, podal Larry Rossin, zástupce šéfa UNMIKu Joachima Rickera. Ricker vzkázal, že i on své místo opustí, pokud OSN přijme demisi jeho zástupce. Vztahy ve velení UNMIK se tak dostaly do hluboké krize. Proti Gallucciho návratu protestovali i kosovští Albánci, kteří vzkázali, že přeruší jakýkoliv kontakt s UNMIK, pokud tohoto muže z Kosova okamžitě „nevyexpeduje“.
Albert Rohan , bývalý zástupce zvláštního zmocněnce OSN pro vyjednávání o statusu Kosova Martiho Athisaariho, prohlásil, že se UNMIK nachází v naprostém chaosu, neboť „nikdo neví, kdo má jaké pravomoce“ a „z New Yorku ohledně přenosu pravomocí mezi jejich veliteli nedostávají žádné instrukce“. Nakonec nezbývá než doufat, že v případě dalšího problému UNMIK zareaguje rozumněji než pro Srby vždy nešťastného 17. března…
Carla Del Ponte kryla obchodníky s lidskými orgány
„Haagská žaloba během vyšetřování zločinů UCK v Kosovu v roce 1999 získala informace o tom, že nejméně 300 lidí bylo uneseno, zabito a jejich orgány byly vyoperovávány a posléze prodávány na černém trhu.“
Toto ve své čerstvě zveřejněné knize memoárů nazvané „Lov, já a váleční zločinci“ tvrdí bývalá hlavní žalobkyně Haagského tribunálu Carla Del Ponte a dále uvádí, že celý „obchod“ organizovaly „špičky UCK“. Tyto informace prý získala od skupiny vyšetřovatelů a několika vysokých funkcionářů UNMIK, od několika „spolehlivých novinářů“ a sama prý „na terénu“ přišla k několika indiciím a svědectvím, které tento příběh potvrzují. Tři stovky zajatých Srbů měly být transportovány na sever Albánie a zavírány do „táborů“ v místech Kukesh a Tropoj. Mladí a zdraví zajatci byli ihned prohlédnuti lékaři, byli dobře živeni a nikdo je nevystavoval žádnému násilí. Později byli přepravováni do města Burel, do blízkosti jednoho „žlutého domu“. Jedna místnost v tomto „žlutém domě“, jak uvádí Del Ponteová, byla přeměněna v operační sál, ve kterém chirurgové „pacientům“ vyoperovávali orgány, které se pak přes letiště Rinas posílaly do klinik po celé západní Evropě, kde sloužily k transplantaci orgánů bohatých klientů.
Jeden muž, se kterým Del Ponteová hovořila, se na přepravě orgánů přímo podílel. Vydal následující svědectví: „Nejdříve jim vyňali jeden orgán, ledvinu, třeba. Pak je znovu zavřeli do kůlen za žlutým domem. Sám nevím, kde se to místo přesně nachází, nikdy jsem tam nebyl. Čekalo se, až přijde nová zakázka. Když už nebyli k dispozici zajatci s oběma orgány, brali se ti s jedním. Zabíjeli je rovnou v sále. Vyndali jim, co se dalo, a těla zakopávali poblíž žlutého domu a na místní hřbitov. Vím, že mezi zajatci vládl strach a panika. Všichni věděli, co je čeká. Prosili, aby je zabili hned.“ Tento svědek dále řekl, že se mezi zajatci nacházeli lidé nejen z Kosova, ale i z Albánie a bývalých sovětských a jugoslávských republik.
Del Ponteové se pak, jak tvrdí, podařilo najít dva Albánce, kteří pohřbívali těla obětí tohoto monstrózního zločinu a kteří upřesnili lokaci, na které se zlověstný „žlutý dům“ nachází. Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl, podle mnohých indicií a svědectví, sám Hashim Tači, jeden z předáků UCK, který je dnes tzv. premiérem tzv. samostatného Kosova.
Bývalá hlavní žalobkyně haagského tribunálu dále uvádí, že v roce 2003 spolu s dalšími členy haagské žaloby, s příslušníky UNMIK, s několika novináři a jedním albánským státním žalobcem „žlutý dům“ navštívili: „Dům byl bílý. Majitel tvrdil, že fasádu nikdy nepřemalovával. Brzy jsme však zjistili, že se pod vrstvou bílé barvy nachází vrstva žluté. Vyšetřovatelé poblíž domu našli i zbytky gázy, použité injekční stříkačky, dva umělohmotné pytlíky, jaké se používají při transfuzi, prázdné krabičky od léků, a to takových, které se zpravidla používají při operacích. Tým forenzních lékařů použitím speciálních chemických prostředků v jedné z místností objevil stopy krve, která se nacházela doslova všude, na zemi i na zdech. Krev tam musela stříkat na všechny strany. Pouze v jedné zóně na podlaze, v obdélníku 180 cm na výšku, 60 cm na šířku, jsme krev nenašli. Majitel nám dával celou řadu nejneuvěřitelnějších vysvětlení, kde se tam ta krev vzala. Nejdříve tvrdil, že se tam porodila jeho manželka. Když jsme zjistili, že všechny jeho děti porodila v nejbližší porodnici, řekl nám, že v té místnosti zařezával zvířata k nejrůznějším muslimských svátkům…“
Del Ponteová v kníze dále říká, že všechno toto nestačilo k tomu, aby proti někomu byla vznesena žaloba: „Nevěděli jsme, kdo jsou pachatelé, neměli jsme těla a naši experti nemohli určit, zda nalezené stopy krve patří lidem. Nikdo ze svědků nechtěl svědčit před soudem a měli jsme i jisté právní potíže, “ říká Del Ponteová a dále popisuje i „jednu zvláštní dimenzi problémů spolupráce“. Albánský žalobce, který se na vyšetřování podílel, se jí nejprve chlubil, že jeho příbuzní jsou členy UCK a dodal: „Tady hroby se Srby nenajdete. A jestli je odvezli do Kosova a zabili je tam, udělali jen dobře.“
Nyní se naskýtají dvě klíčové otázky. První: Proč se zveřejněním těchto informací Del Ponteová čekala až na vyhlášení kosovské nezávislosti? Copak by informace o tom, že velitelé UCK, kteří jsou dnes vedoucími lidmi tzv. kosovského státu, rozprodávali lidi na náhradní díly nemohla hrát důležitou roli při samotném vyhlášení nezávislosti, při rozhodování o tom který stát jí uzná či neuzná apod.?
Druhá: Když všechny tyto informace měla, a měla je, proč z těchto zločinů před „svým“ tribunálem nikdy nikoho neobvinila? Není její vysvětlení urážkou všech obětí a jejich rodin? Zvlášť v souvislosti faktu, že v Albánii nikdy neprovedla žádnou exhumaci. Jak může mít těla bez exhumace?
Více o jejím (ne) konání napoví tisková konference Nebojši Čoviće, bývalého předsedy „Koordinačního centra pro Kosovo a Metohiji“. Tento muž řekl, že před sedmi lety haagskému tribunálu i Carle Del Ponte osobně předal seznam masových hrobů v Kosovu a v severní Albánii, který sestavily srbské bezpečnostní služby, ale nikdy od nikoho nedostal žádnou odpověď. Del Ponteová podle něj „nehnula prstem pro nalezení srbských hrobů a potrestání albánských řezníků“ a její knihu označil za „pokus mytí jejího životopisu“ a „snahu vyřešit potíže s vlastním svědomím.“
Mezitím se stihli pohádat i Florence Hartmannová, bývalá tisková mluvčí haagského tribunálu, a Alexandr Ivanko, tiskový mluvčí UNMIK. Artmanová prohlásila, že se Carla Del Ponte snažila otevřít vyšetřovaní, ale že narazila na tvrdý odpor UNMIKu, který sabotoval veškeré snahy cokoliv ohledně tohoto případu podniknout. Ivanko její výroky označil za „sprosté lži“ a řekl, že „UNMIK nikdy nebránil vyšetřování žádného zločinu.“
Ohlásil se i Simo Spasić, předseda srbského „Sdružení rodin unesených a zabitých během války v Kosovu a Metohiji“. Na Del Ponteovou podal trestní oznámení. „Nedovolíme jí, aby se obohacovala na kostech našich nejmilejších, “ řekl Spasić a dodal, že je kniha důkazem toho, že Del Ponteová „věděla o zločinech, ale nic nepodnikla pro potrestání viníků, což byla její povinnost.“ Spasić dále tvrdí, že se s Del Ponteovou sešel dvakrát, v roce 2001 a 2004. „Při obou setkáních jsme jí předali spoustu důkazů, které usvědčují celou řadu albánských zločinců, předali jsme jí seznam 300 teroristů z UCK, kteří se podíleli na únosech našich nejmilejších z Kosova, ale ona nereagovala. První schůzka je celá nahraná, máme důkaz. Podruhé nás přivítala slovy: ´Všichni vaši příbuzní jsou zabiti, někteří v Kosovu, někteří na severu Albánie.‘ Když jsme se jí zeptali, proč tedy něco nepodnikne, proč neobžaluje vůdce UCK, ona nám řekla: ´Času dost, i oni přijdou na řadu‘. Předali jsme jí celou řadu důkazů o tom, že členové našich rodin byli transportováni přes Černou Horu do Albánie. Mezi nimi byl i jeden z mých dvou pohřešovaných bratrů – Žarko. Jednou mi zavolal a řekl, že je zavřený někde v Albánii a že mu dozorce půjčil telefon. Bylo to 19. 5. 1998. Od té doby už jsem ho neslyšel ani neviděl, “ řekl Spasić a dodal, že Del Ponteové řekl i to, že mu v roce 2003 zavolal „mužský hlas“ a řekl mu, že má přestat bratra hledat, protože je mrtvý. Popsal mu, jakým způsobem byl zabit, že mu byly vyňaty ledviny a srdce a že byly prodány do kamsi na Západ. „Všechno to moc dobře věděla, ale mlčela, “ řekl Spasić a závěrem dodal, že se všechny osoby, o kterých svědci Del Ponteové tvrdí, že se v těchto „táborech smrti“ nacházeli koncem léta 1999, nachází na seznamu pohřešovaných osob z Kosova, které zmizely v červenci a srpnu 1999.
Del Ponteová se vedle žaloby „Sdružení rodin unesených a zabitých během války v Kosovu a Metohiji“ bude potýkat i s dalšími důsledky, které vydání její knihy přineslo. Tentokrát bude čelit útokům „z druhé strany“. Garry Miller, předseda švýcarského parlamentního výboru pro zahraniční věci, tvrdí, že by Del Ponteová měla urychleně opustit místo velvyslance Švýcarska v Argentině, na kterém se nyní nachází, a že by, dokonce měla úplně opustit švýcarskou diplomacii. „Ona chtěla nedávno v Miláně uspořádat představení své knihy. Jak víte, naše ministerstvo zahraničí jí to zakázalo, neboť švýcarskému diplomatovi nepřísluší, aby veřejně prezentoval dílo s obsahem, který je absolutně neslučitelný s někým, kdo je oficiálním představitelem Švýcarska,“ řekl Miller a vysvětlil, že Švýcarsko uznalo nezávislost Kosova a jeho představitel tudíž nemůže „bezdůvodně“ napadat kosovské politické lídry a obviňovat je z takových zločinů.
„Že já nána nemlčela, “ říká si asi v těchto dnech Del Ponteová. Vskutku, měla buď mlčet, nebo zločince obžalovat. Takto se dostala „mezi dva ohně“ a dostává „rány“ z obou stran. Přidal se i tradiční srbský spojenec Rusko. Ministerstvo zahraničích věcí vzkázalo, že „pečlivě sleduje dění kolem memoárů paní Del Ponte“, že je „šokováno zveřejněním faktů o zvěrských zločinech spáchaných na nevinných srbských civilistech, které příslušníci UCK prováděli pod heslem ‚boje za nezávislost‘ a zklamáno nečiněním haagské žaloby.“
„Odhalení paní Del Ponteové nezapadají do scénáře vytváření ´albánských velkomučedníků‘, který je základem legitimizace vytváření nezávislého státu,“ stojí v prohlášení ruského ministerstva zahraničí ze 7. dubna tohoto roku. Navíc ruská delegace na zasedání Parlamentního výboru Rady Evropy, které začalo 14. dubna, vznesla žádost, aby sama Rada Evropy převzala vyšetřování zločinů popsaných v této knize. „Domníváme se, že, když tribunál mlčí, Rada Evropy musí vzít věci do svých rukou,“ řekl pro tisk šéf moskevské delegace Konstantin Kosačev a dodal, že Rada Evropy má s podobnými vyšetřováními zkušenosti. Připomněl přitom, že tato organizace nedávno převzala vyšetřování tajných vězení CIA ve východní Evropě.
Lidská zrůda Haradinaj
Haagský tribunál prohlásil Ramushe Haradinaje (na fotografii), bývalého kosovského premiéra a jednoho z hlavních velitelů UCK, nevinného ve všech 37 bodech obžaloby a ihned jej propustil na svobodu. Pojďme se nejdříve podívat na to, kdo tento muž vlastně je.
Narodil se v roce 1968 ve vesnici Glodjane, obec Dečane, v Metohiji. Jugoslávii opustil v roce 1990 a odstěhoval se do Švýcarska, kde pracoval jako vyhazovač v nočních podnicích patřících tamní albánské imigraci. Tento úsek jeho života není příliš známý. Dále se ví, že se přihlásil do francouzské Cizinecké legie, kde údajně pobyl velmi krátkou dobu. Kvůli pouličním násilnostem byl jednou zatčen v Prištině. Uprchl z vězení, vrátil se do Švýcarska, kde založil „Národní hnutí Kosova“, které se později transformovalo v „Osvobozenecko armádu Kosova“, známější pod albánskou zkratkou UCK. Podle dostupných údajů v roce 1996 prošel výcvikem albánské tajné služby a podílel se na budování táborů (základen) v místech Kukesh a Tropoj! Ano, to jsou ta dvě místa, která později sloužila UCK jako vězení pro unesené civilisty, s jejímiž orgány obchodovala.
Tyto základny zároveň sloužily jako střediska organizování pašování zbrání do Kosova a v roce 1997 byly přeměněny v „hlavní štáb UCK pro sektor Dukadjini“ (srbsky Metohije). Byla v nich vyzbrojena a vycvičena speciální teroristická jednotka „Černí orli“. Díky svým velitelským schopnostem a těžko popsatelné brutalitě byl Haradinaj v roce 1998 zvolen „vrchním velitelem UCK pro sektor Dukadjini“. Pod jeho velením bylo v sektoru jeho zodpovědnosti zabito minimálně 300 a uneseno nejméně 400 lidí. Je veřejným tajemstvím, že během NATO bombardování na jaře 1999 byl jeden z hlavních NATO – spojenců a jeden z několika lidí, se kterým NATO koordinoval své útoky. Ostatně sám jednou prohlásil: „Není pravda, že NATO nemělo pěchotu. NATO pěchota – to jsme byli my!“ Po skončení bombardování byl ustanoven velitelem „Kosovské policie“, v roce 2000 založil vlastní politickou stranu, která ho o čtyři roky později přivedla na místo tzv. kosovského premiéra. Bělehrad proti němu vznesl 108 trestních oznámení a to za nejtěžší možné trestný činy – zločiny proti lidskosti, terorismus, vraždy, mučení, znásilňování, násilný odsun civilního obyvatelstva apod.
JASNA TASIĆ - 14 ročná Haradinová obeť.
Pojďme se podívat, jak svou úlohu ve válce vidí Haradinaj sám. Ve své knize „Příběhy o válce a svobodě“ píše: „Likvidoval jsem srbské policisty, zabíjel jsem srbské civilisty a neposlušné Albánce. Už jako dítě jsem pochopil, že se albánský a kosovský problém může vyřešit pouze silou. Odmalička jsem se připravoval na konečný střet se Srby. Má aktivní úloha začíná v roce 1994. Tehdy jsem se skupinou svých přátel ze Švýcarska, přes Albánii, došel do Kosova. Nesčetněkrát jsme přes Albánii tajnými kanály přepravovali zbraně do Prizrenu, Peći, Djakovice… Někdy v jedné zásilce bylo i přes sto pušek a samopalů. Pořád jsme napadali srbské síly, na každém místě, ve dne i v noci. Každý den jsme zabíjeli srbské policisty…“
Tuto knihu však, stejně jako celou řadu dalších více než relevantních důkazů, haagská žaloba vůbec nezařadila mezi důkazní materiál. Vinu za neodsouzení této bestie vedle soudu nese i žaloba, jejíž výkon by se dal označit slovy zoufalý a ubohý. Předně, Haradinaje obvinila ze zabití „pouze“ šesti Srbů, přitom skutečný výčet jeho obětí dosahuje nejméně 300 jmen (někteří tvrdí až 2.000), a navíc nepřinesla jeden jediný hmatatelný důkaz, který by mu jakýkoliv trestní čin mohl dokázat. Haradinaj nebyl obviněn dokonce ani z nejznámějšího zločinu - „případ Radonické jezero“. Haradinaj tehdy 37 zajatých Srbů a jiných nealbánců několik dnů držel v táboře „Jablanica“, později je nechal je pobít a jejich těla naházel do Radonického jezera poblíž své rodné vsi Glodjane.
Rade Gojković, bývalý předseda Obecního soudu v Peći, v Haagu svědčil. Dal interview bělehradskému deníku Press: „Haradinaj musel být odsouzen. My jsme v zóně, kde operoval, od 19. do 26.9 1998 vykopali několik desítek těl. Třicet ři jich bylo kompletních, podařilo se nám identifikovat dvanáct. Našli jsme i bezpočet částí těl - ruce, nohy, hlavy… Dokonce jsme nacházeli i děti. Pohled byl úděsný. Našli jsme i ostnatý drát a elektrické kabely, kterými je mučili.Všichni umírali v příšerných mukách. O všem tom jsem svědčil v Haagu, ale oni naše důkazy evidentně ignorovali.“
Nejvýznamnější svědectví vydali dva kosovští Albánci. Dvaačtyřicetiletá Lj. K. vypověděla, kterak byla v květnu 1998 spolu s několika dalšími Albánkami a Cikánkami unesena do tábora na horu Junik, blízko hranice s Albánií. Ihned po vstupu do tábora se jim naskytl hrůzný pohled – ke stromu byla přivázána dvě zmasakrovaná těla srbských policistů. Později zjistila, že se jedná o muže unesené z města Rastavica. Popsala, že jejich těla byla rozřezána, oči vydloubnuty a na rány jim byla sypána sůl. Ještě byli živí a úpěli bolestí. Haradinaj k nim pak přistoupil, jejich vysílačkami srbsky něco vzkázal jejich kolegům, vytáhl nůž a oba dva podřízl. Srbští policisté tak museli slyšet i poslední děsivý vřískot svých kolegů. Haradinaj se poté otočil k uneseným ženám. Svázal je ostnatým drátem, z čehož má svědkyně ještě dnes viditelné jizvy. Několik žen, včetně jí, znásilnil a během (zlo)činu je po těle řezal nožem, kterým zabil policisty. Po několika dnech svědkyni Lj. K., spolu s dalšími ženami, nechal vyvést na popravu. Jeden z Albánců, kteří dostali úkol toto provést, však ženu znal z dřívějška a umožnil jí utéci. Uprchla z Kosova a později slyšela, že Haradinaj osobně uřízl hlavu jejímu otci. Byl totiž loajálním občanem Srbska, nepodporoval teroristy z UCK a odmítal jim během války pomáhat.
Další kosovský Albánec, jehož identita z bezpečnostních důvodů nebyla zveřejněna, řekl, že Haradinaje znal od dětsví. Popsal ho jako „nebezpečného všehoschopného psychopata“. Skupina Haradinajových lidí ho v roce 1998 mučila za to, že spolupracuje se Srby. Poté se s žádostí o pomoc obrátil na srbskou policejní stanici v Djakovici, ale jelikož byl před válkou známý jako „starý Haradinajův kamarád“, nevěřili mu a nepomohli mu. V roce 1999 se ho zmocnil sám Haradinaj. Spolu se čtveřicí dalších mužů vpadl do jeho domu a řekl mu, že za svou zradu tvrdě zaplatí. Vyvedl ven jeho ženu a pětileté dítě. Zavřel za sebou dveře. Pak už svědek slyšel jen střelbu. Nechali ho vyjít ven. Žena byla zastřelena a v těle jeho syna byly zabodnuty dva nože, v hrdle a břiše. „Tohle ti bude stačit, “ řekl mu Haradinaj a smál se. Ruce měl prý od krve. „Nikdy na ten obrázek nezapomenu, “ řekl se slzami v očích svědek.
Svědků, pravda, v tomto procesu bylo málo. Alespoň těch důležitých. Do soudní síně přišlo svědčit 82 lidí, z nich jen málo který našel odvahu a z něčeho konkrétního Haradinaje obvinil. Neuvěřitelných DEVĚT avizovaných svědků do začátku tohoto procesu přišlo o život. Podle slov obžaloby byl „korunní“ svědek na ulici přejet džípem, sedm jich bylo zastřeleno a jeden ubodán. Dva ze zastřelených byli bývalí Haradinajovi spolubojovníci. Automobil, ve kterém se nacházeli, byl po „exekuci“ polit benzínem a zapálen. Za porážku „Haagu“ se rozhodně může označit fakt, že z těchto devíti zabitých lidí se tři nacházeli v „programu ochrany svědků“ a přesto byli nalezeni a zlikvidováni. Možná, že je to pouze shoda okolností, ale všichni přišli o život v době, kdy se Haradinaj volně procházel po svobodě. Zní to sice neuvěřitelně, ale Haradinajovi soud umožnil, aby se, přestože byl obviněn z nejtěžších možných zločinů, bránil na svobodě a dokonce učinil „výjimku“ a dovolil mu, což je u ostatních obžalovaných z válečných zločinů nejpřísněji zakázáno, provozovat politickou činnost. Jak ostře s tím kontrastuje případ Vojislava Šešelje (viz zde), který je obviněn pouze z verbálního deliktu a svého času mu v haagské cele byly zakázány i návštěvy ženy a dětí…
V Haradinajově rozsudku mj. stojí toto: „V Kosovu je nestabilní bezpečnostní situace, která pro svědky nevytváří optimální prostředí. Potíže se získáváním důkazů představují velmi významnou charakteristiku tohoto procesu. Před soudem se neobjevilo několik svědků, od kterých se očekávalo, že by mohli vydat svědectví o hlavních aspektech tohoto předmětu…“
Své vidění Ramushe Haradinaje má Carla Del Ponteová. Kromě toho, že i jeho ve své knize spojuje s obchodováním lidskými orgány, píše, že Haradinaj prvního svědka svého procesu, Tahira Zemaje, nechal zabít už v roce 2003. Spolu s ním i jeho syna Enise a příbuznéh Hasana. Následně zlikvidoval dva policisty, kteří tyto vraždy vyšetřovali.
Když Haagský tribunál požádal UNMIK o informace, které se těchto vražd týkají, dostali prý „zprávu, ve které byly nejdůležitější informace zamlženy“. Zemaj byl velitelem vojenské formace FARK, kterou formoval Ibrahim Rugova, a operoval v části zóny Dukadjini, tedy na území, které měl pod kontrolou Haradinaj. „Zemaj před atentátem řekl, že bude–li zabit, stojí za tím jistě Haradinaj, “ píše Del Ponteová a dodává „pikantérie“ že např. Haradinaje do Haagu dopravovalo německé vládní letadlo, nebo že se Larry Rossin, již zmiňovaný zástupce šéfa UNMIK, v květnu 1995 účastnil svatby Haradinajova blízkého příbuzného. Navíc, on je prý mužem, který dal jménem UNMIKu „Haagu“ garance, díky kterým bylo Haradinajovi umožněno bránit se ze svobody.
Premiér Srbska Vojislav Koštunica k rozsudku vydal následující prohlášení: „Temné rozhodnutí haagského tribunálu o osvobození Haradinaje svědčí o tom, že se jedná o soud, jehož existence nemá nic společného s nastolováním spravedlnosti. Je to soud, který byl založen mj. proto, aby se válečným zločincům jako je Haradinaj vydalo potvrzení o jejich nevinnosti. Vedle Haradinajových zločinů byl nad Srby spáchán nový velký zločin a Srbsko to veřejně a hlasitě prohlašuje! Haagský tribunál se tímto rozsudkem vysmívá pravdě, právu, spravedlnosti a všem nevinným obětem Ramushe Haradinaje.“
Koštunica dále vyzval Evropskou unii, aby se vyjádřila, zda je pro ní po tomto (dalším – pozn. aut.) skandálním rozsudku „Haag“ i nadále institucí, která je důvěryhodná a která má určovat stupeň spolupráce Srbska s Unií: „Evropská unie již léta podmiňuje vztah se Srbskem naší spoluprací s tribunálem. Nyní, když Haag Haradinajovi vydal potvrzení o nevinnosti, je nutné, aby se k tomuto výsměchu spravedlnosti vyjádřila.“
EU Srbsku (pochopitelně) neodpověděla, na což Koštunica zareagoval těmito slovy: „Evropská unie si myslí, že pro ni bude nejlepší, když bude mlčet a tvářit se, jako že v Haagu k ničemu nedošlo. Došlo. Tribunál vymazal rozdíl mezi viníky a oběťmi a Haradinajovi tak odpustil strašlivé zločiny. Mýlí se, pokud se domnívají, že to Srbsko jen tak přejde.“
Jinými slovy, Koštunica avizuje už dlouho očekávaný čin (který dle mého skromného osobního názoru přichází příliš pozdě), totiž přerušení spolupráce Srbska s „Haagem“. V Srbsku se navíc rýsuje nová vláda, kterou po květnových volbách podle všeho sestaví Koštunicova Demokratická strana Srbska a dvě strany, které se pro přerušení spolupráce s tribunálem zasazují již dávno – Srbská radikální strana a Socialistická strana Srbska.
Tadić podepisuje nezávislost Kosova
Srbové mají jedny důležité volby za sebou – prezidentské. Těsným rozdílem v nich zvítězil „demokratický kandidát“ Boris Tadić. Bez nadsázky by se dalo říci, že oklamal voliče. V předvolební kampani totiž sliboval „i Kosovo i Evropu“. Nyní však svůj kurz pootočil a tvrdí: „Nejdříve Evropa, pak Kosovo“. Tadićova vize obrany Kosova spočívá v tom, že by Srbsko mělo vstoupit do EU, tam ekonomicky posílit a pak by teprve mohlo vést boj o svou provincii a to „ekonomickými, diplomatickými a právními prostředky“. Jako členská země by pak navíc mohlo vetovat vstup Kosova do EU. Toť vše.
Srbská ústava, na kterou přísahal, ho přitom zavazuje bránit Kosovo všemi dostupnými prostředky. Tadićovi je navíc úplně jedno, že EU do Kosova vyslala ilegální misi „EULEX“, která Albáncům pomáhá se „zaběhnutím“ jejich druhého státu. Co je ještě horší, avizuje, že podepíše předvstupní smlouvu s EU, která NEZAHRNUJE území Kosova. Nepřímo tak Kosovo uzná jako suverénní stát. Ústava i řada deklarací parlamentu mu přitom výslovně zakazují jménem republiky podepsat jakoukoli smlouvu, která nezahrnuje území Kosova a Metohije.
Premiér Koštunica se nechal slyšet, že jestli „TO“ Tadić podepíše, může se spolehnout, že poté už nebude prezidentem, neboť DSS podnikne všechny kroky k jeho odvolání. Tomislav Nikolić, místopředseda SRS, Tadićovi slíbil „vřelé přivítání“, jestli se vrátí odněkud, kde podepíše kosovskou nezávislost. Významní představitelé kosovských Srbů v čele s předsedou Srbské kosovské rady Milanem Ivanovićem a předsedou Spolku srbských obcí Markem Jakšićem Tadiće otevřeně nazývají zrádcem a vyhrožují mu, že přijdou demonstrovat přímo před kabinet prezidenta republiky (viz zde).
Na tomto místě bychom se mohli na krátko poohlédnout do srbské historie. Dne 25. května.1941 předseda vlády Jugoslávského království Dragiša Cveković s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem podepsali protokol o přistoupení Jugoslávie k „Ose“. Dva dny později, 27. května 1941, davy demonstrujících Bělehraďanů volaly hesla „Raději válka než pakt (Bolje rat nego pakt)“ a „Raději hrob než otrok (Bolje grob nego rob)“. Téhož dne se nešťastný předseda vlády ocitl ve vězení. Jestli si Tadić z této události nevezme ponaučení, nebude se moci divit, pokud se historie brzy zopakuje…
Tak či onak, samotný podpis, byť prezidenta, nemá takovou váhu, dokud ho neratifikuje parlament. A to se při současné konstelaci politických sil rozhodně nestane. Přesto, pro Západ i Albánce je více než důležité, aby strana Borise Tadiće vládla i po 11. květnu, na kdy jsou volby vypsány. Jak jinak si vysvětlil výrok vysokého představitele EU Javiera Solany, který prohlásil, že EU musí pomoci proevropským silám a nabídnout Srbsku předvstupní smlouvu ještě před volbami?
„Když 10. května usnu, chci mít svědomí čisté, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Nechci se 12. května probudit a zjistit, že jsme mohli udělat více, “ řekl Solana a dodal, že jestli ve volbách vyhraje Nikolić, Karadžić a Mladić se nikdy neocitnou před haagským tribunálem.
Jeho výroky narazily na ostré odsouzení ze strany předních srbských politiků, neboť se jedná o nehorázný příklad vměšování do vnitřních záležitostí. Kritizoval jej kvůli tomu dokonce i jeho přítel Boris Tadić, zřejmě si vědom toho, že mu pomoc Solany, kterého v srbské veřejnosti doprovází pověst válečného zločince, příliš politických bodů nepřinese.
Všichni nepřátelé Srbska jsou s Tadićem. Podporu „Bílého domu“ a „kosovských lídrů“, jako je Agim Čeku, má tento muž již dávno. Lidé v Srbsku jsou však vystrašení. „Demokraté“ je ze svých médií straší izolací, sankcemi, chudobou, „návratem do devadesátých let“, frontami na benzín, válkami, kolonami utečenců apod. Osobně jsem si však tentokrát jist, že Srbové konečně pochopili, kdo je kdo, a 11. 5. 2008 zvolí správně. Solana, Bush a Čeku se pak dvanáctého vzbudí kapánek mrzutí…
Kdyby se náhodou ještě našel někdo, kdy by nevěděl co jsou „demokraté“ zač, pomoci s otevřením očí by jim mohla opět kniha Carly Del Ponte. Kromě ostatních pěkných věcí, o kterých jsme již hovořili, v ní popisuje i to, proč a jak v Haagu skončil předseda Srbské radikální strany Vojislav Šešelj. Jednoduše, Carlu Del Ponte o to požádal „první srbský demokratický premiér“ Zoran Djindjić, který jí, jak sama píše, na jedné tajné schůzce řekl: „Zbav mě Šešelje a zařiď, aby se do Srbska už nikdy nevrátil!“ Tehdy, psal se rok 2003, obliba SRS začala prudce stoupat, Djindjićova vláda byla ohrožena a on se tak tímto „demokratickým“ způsobem zbavil nejsilnějšího politického protivníka. Toto jen dokazuje, že podstata haagského soudu je čistě politická a že, jak řekl Koštunica, „nemá nic společného s nastolováním spravedlnosti“. Potvrzuje to i Šešeljevo tvrzení, podle kterých byla obžaloba proti němu psána v Bělehradě a na svědomí jí má tzv. DOS (demokratická opozice Srbska) v čele se Zoranem Djindjićem.
Sport ve službě nezávislého Kosova
Aby toho na Srby v těchto dnech náhodou nebylo málo, „prst do oka“ jim strčila Světová plavecká asociace (LEN), která z dalšího průběhu mistrovství Evropy v holandském Eindhovenu vyloučila srbského plavce Milorada Čaviće (na fotografii). Tento mladík zvítězil v závodě na 50 metrů motýlkem. Na stupních vítězů měl oblečené triko s nápisem „Kosovo je Srbsko“. Měl před sebou měl ještě závody 100 m motýlek a 100 m volným způsobem. V tom prvním byl absolutním favoritem na zisk zlaté medaile, ve druhém měl slušné šance dostat se alespoň na stupně vítězů. LEN svůj čin zdůvodnil tím, že Čavić soutěže využil k „propagaci svých politických názorů“, což pravidla přísně zakazují.
Opravdu se jedná o propagaci politických názorů nebo nápis na jeho triku znázorňoval pouze obecně platnou věc? Stejně tak dobře tam mohl mít nápis „Berlín je Německo“, „Země je kulatá“ nebo „Kouření škodí zdraví“. Byl by pak potrestán stejným způsobem?
Čavićovu suspenzi ostře odsoudili i všichni významní srbští političtí činitelé, kteří se obecně shodli na tom, že je LEN tím, kdo celou věc zpolitizoval a připravil jednoho sportovce o jedno z jeho základních práv – právo na soutěžení.
Čavićovo gesto nadchl známého ruského donátora Viktora Petroviče Lebedeva, který v Sankt-Petěrburgu založil „Fond pro pomoc Miloradu Čavićovi“a ihned na jeho účet poslal 15.000 euro „pro první pomoc“.
Ruská pomoc
Když už jsme u pomoci z Ruska, tato země na přímý Putinův příkaz poslala kosovským Srbům 160 tun humanitární pomoci. Ve čtyřech obřích dopravních letadlech Iljušin – 76 „Ministerstva pro mimořádné situace a civilní obranu Ruska“ ruská federace svým „bratrům“ poslala léky, potraviny, pitnou vodu, hygienické potřeby apod. Ministr zahraničí ruské federace Sergej Lavrov kosovským Srbům slíbil, že jim Rusko bude vždy pomáhat a to jak právně, tak „sociálně–ekonomicky“. Z Ruska je čím dál tím hlasitěji slyšet, že v případě potřeby přijde i pomoc vojenská. Třeba i náčelník ruského generálního štábu Jurij Baluevskij jednoznačně prohlásil, že požádá–li Srbsko o vojenskou pomoc, jeho země mu pomůže.
O tradičním rusko – srbském přátelství netřeba mnoho ztrácet slov. Srbsko má dnes, díky principielnímu stavu Ruska, velkého a silného přítele, který mu pomáhá se zachováním jeho teritoriální integrity a suverenity. Nebýt Ruska, boj o Kosovo by byl téměř marný. S takovýmto spojencem si ale Srbové dál uchovávají reálnou naději na to, že jednoho dne se jejich „Svatá země“ vrátí plně pod srbskou kontrolu. Nezbývá než „Matičce Rusi“ vyslovit jedno velké DÍKY. Právě tato země, která pod Putinovým vedením vstala „jako Fénix z popela“, je dnes pilířem mezinárodního práva a nadějí, že to se světem neskončí tak špatně, jako třeba s Haradinajovou žalobou…
|